„Potřebovala bych s tebou mluvit,“ řeknu manželovi a cítím, jak se u toho třesu.„Tak mluv,“ utrousí bez zájmu on a maže si už asi osmý chleba máslem.
„Co s těmi chleby budeš dělat, prosím tě?“ nevydržím, přestože jsem chtěla probírat něco úplně jiného.
„Svačinka,“ ušklíbne se a vrazí mezi chleby tlusté kolečko gothaje. Pak všechno splácne a šoupne do pytlíku.
„Ty jdeš do práce? Teď o víkendu?“ podivím se. Emil pracuje ve firmě, kde nikdy šichty neměli…
„Hele, co jsi chtěla? Já musím za chvíli vypadnout.“
„Tak kam jdeš?“
„To je snad jedno, ne?“
„Emile, ty máš ženskou?“
Emil se zachechtá a zatřese mi sáčky s chleby před obličejem: „To určitě! Nějakou takovou, co mi ani neuvaří.“
„Tak třeba je dobrá v jiných věcech…“ zašeptám, ale na Emila se nepodívám.
Emil odloží chleby, stoupne si proti mně a chytí mě za ruce. „Co se děje?“
„Měli bysme se rozvést,“ zašeptám.
Emil mé ruce pustí. „Ty někoho máš? Proto ty řeči o ženských?“ zaburácí.
Vykulím oči. Já a někoho mít? Jak na takovou blbost přišel?
„Proč neodpovídáš? Tak máš?“ Emil v obličeji celý zčervenal.
Zavrtím hlavou.
Emil si sedne na kuchyňskou židli a dívá se na mě. „Proč se chceš rozvádět? Dělám něco špatně? Vždyť skoro nikam nechodím. V hospodě jsem nebyl ani nepamatuju, ženský mě nezajímají, pracuju…“
„To kvůli mně…“ zašeptám a cítím, že mi po tvářích tečou slzy.
„Tak přece…“
„Ale ne, já opravdu nikoho nemám. Ale četla jsem takový článek a v něm psali, že když se z manželství stane logistické centrum, měli by se ti dva radši rozvést… A my přece přesně takhle fungujeme…“
Emil se začne chechtat. „Ježíši, to je ale kravina! Jak to můžeš číst, takový bláboly…“
„Mně to jako kravina nepřipadá. Vždyť chodíme jen do práce, pak děti, úkoly, svačiny, spát a druhej den znova. O víkendech mají zápasy nebo závody, jen výjimečně máme volno na nějaký výlet, a to se klukům stejně moc nechce, protože je to jejich jediný volno… My nemáme žádný koníčky a jsme takový logistický centrum… Ještě řekni, že to není pravda.“
„Je. Jo, máš pravdu. Ale myslím, že je to v tomhle jejich věku úplně normální. To by se musel rozvádět každej, kdo má děti.“
„A taky spolu skoro nespíme…“ přisadím si.
„To víš, taxikář je taky unavenej,“ zasměje se Emil a přitáhne si mě na klín. „Máš na to chuť teď?“ podívá se mi do očí a pohladí mě po stehně.
Dám mu pusu a cítím, jak se mi v podbřišku rozlívá známé teplo. Nemusím nic říkat, jen rukama sjedu na Emilův zadek a zavrtím se mu v klíně. Stáhne mi tričko přes hlavu, naučeným gestem rozepne podprsenku a zaboří hlavu mezi má prsa. Cítím jeho jazyk na obnažené kůži. Hlasitě vzdychnu. Emil se prudce postaví a jedním gestem mě posadí na stůl, rozepne si kalhoty a vezme si, co mu pod sukní nabízím. Vyjeknu nad tou rychlostí a spontánností, kterou jsem pod peřinou v ložnici už tak dlouho nezažila. Mám dojem, že znovu žiju, držím se Emilových ramen a zasměju se.
„Co je?“ zeptá se mě.
„Asi jsem šťastná!“ vydechnu.
„Ale můžu to dokončit?“
Nadzvednu boky. „Musíš!“
Za chvíli už oba šťastně oddechujeme ve shodném rytmu.
„Ještě se chceš rozvádět?“ zeptá se Emil.
„Myslíš, že jsme to vyřešili jedním sexem?“ rýpnu si a zvednu se ze stolu. Najednou mi připadá hrozně tvrdý.
„To ne, ale nějak mě nic lepšího nenapadá. Žádný problémy přece nemáme. Prostě fungujeme,“ Emil mi podává moji podprsenku a tričko. Skončili společně na zemi.
„Ale netrávíme spolu žádný čas…“
„Vždyť jsme spolu pořád! Teda, kromě práce.“
„To jo, ale s dětma. Já myslím jen jako my dva. Co kdybychom šli spolu do kina? Děti jsou výjimečně u našich, tak máme volno…“ Už mám na sobě tričko i kalhotky.
Emil ztuhne. „Ale já už si namazal ty chleby a slíbil jsem to.“
„A kam teda jdete – ty a tvoje chleby?“
„Na ryby. Představ si, že Franta mě vezme s nějakou partičkou na lov. Říkal, že tam je to tutovka a určitě něco chytím i jako úplný začátečník,“ manželovi září oči.
„Na ryby?“ vzdychnu zklamaně, „To se mi teda vůbec nechce.“
Emil ztuhne, „Ale to je bez bab…“
„Takže ty chceš říct, že máme volný víkend bez dětí a ty si jdeš s kamarádama na ryby a mě necháš doma samotnou? A co mám jako dělat? Uklízet? Prát, žehlit?“ bezradně se rozhlédnu kolem. Je tu zmatek a čurbes jako vždycky. Co bych taky chtěla se třema chlapama v malém bytě...
„No to ne… Hezky si hajni a odpočívej… Co kdyby sis pustila nějaký ten seriál?“ zkouší to Emil.
„Nechci koukat na seriál. Možná bych si mohla chvíli číst… Ale nemám co! V knihovně jsem nebyla už roky. Nemám nic čas…“
„Já mám nápad!“ vystřelí Emil do ložnice. Ve chvíli se vrátí a má něco za zády.
„Emile, bylo to hezký, ale nesmíme to přehánět. Jednou to stačilo…“
Emil mávne rukou. „Já nemyslel sex, já mám pro tebe tohle!“ řekne hrdě a podává mi tlustou knížku.
Nejdříve mě napadne, že je to Padesát odstínů šedi, ale pak si všimnu, že na obálce je ryba.
„Co to je?“ zeptám se nedůvěřivě.
„No přece rybí kuchařka!“ zase mu svítí ty oči jako malému dítěti, když rozbaluje dárek. „Nastuduješ si nějaké ty recepty, abys nám mohla uvařit, co já ulovím. Zítra si dáme moc dobrou rybičku a pak můžeme spolu i do toho kina. Když teda nevybereš slaďák. Co říkáš?“
„Myslím, že se mi to jen zdá, a hezký sen to zrovna není. Budu si muset taky najít nějakého toho koníčka, abys mi program nevymýšlel ty…“ konstatuju, položím knížku na stůl a jdu hledat nějakou tašku, kam si Emil zabalí ty svoje chleby na velký lov. Pak začnu uklízet. Až tu bude alespoň trošku útulno, pozvu kámošku na víno. Musíme probrat, jak je to s tou logistikou u nich doma…
Kam dál?
Já vám to pohlídám
Právo na milence I
Bábovka
Vypadni!
...a už se nevracej!
A já si přeju...
Zítra mám tréning...
Zatančíš mi?
Ale já vám přece volala!
Právo na milenku (18+)
