„Co je dneska k večeři?“
„Nic…“
„Jak to? Mám se snad jít napást?“
„Jak jsem mohla vědět, že zrovna dneska budeš doma? Pokud si vzpomínám, měl jsi mít nějakou firemní akci, stejně jako včera…“
„A co náš syn? Ten má snad taky firemní akci? Ale já vím, čím to je, holčičko. Začala sis chodit do práce a nezvládáš to…“ Oliver neklidně přechází po kuchyni. Občas něco zvedne nebo urovná, pak znovu otevře ledničku a významně se dívá do jejího téměř prázdného chladu.
To už Lada nevydrží a ostře se ohradí: „Náš syn je od včerejška na školce v přírodě, takže doma skutečně večeřet nebude. A já jsem chtěla jít večer do divadla,“ dodá už tišeji.
„Ale? Co tak najednou? Sama?“ Oliver zavře ledničku a podívá se na Ladu jako sup na kořist.
Lada o krok ustoupí, ale dál ji zastaví skříňka. Zvedne hlavu a zadívá se manželovi do očí: „A ty bys šel se mnou?
„Ne, víš, že mě divadlo nebaví. Jen mě zajímá, co děláš po nocích. Mám takovej dojem, že jsi včera nebyla doma.“
„Ty sis všiml?“ Lada je jízlivá.
„Takže nebyla?! A kde jsi spala? U kámošky? U který?“
„Spala jsem v hotelu, ujel mi poslední autobus…“
„Tak v hotelu? A proč sis nevzala taxíka?“
Lada si připadá, jak u výslechu. Vůbec nechápe, proč to Olivera najednou zajímá. Ještě přede dvěma dny ho prosila, aby ji dovezl s Vašíkem a kufrem ke školce, protože má svoje auto na servisní prohlídce. Odmítl. Má přece poradu… Museli jet autobusem.
„Nevím, bylo pozdě a taxík mě nenapadl – je to z Královce pěkně daleko, to byl ten hotel možná levnější…“ Lada si Olivera prohlíží. Něco je jinak. Ale co? Jako vždycky má na sobě čistou košili s vyšitým monogramem na manžetě a kalhoty od drahého obleku s koženým páskem. Oholený, čisté ruce s pečlivou manikúrou.
„S kým jsi byla v tom hotelu?“
Lada se nadechne: „Sama.“
„A před tím? S kým jsi tak dlouho kecala, že ti ujel autobus?“
„Proč jsi na mě takovej, Olivere? Co se to mezi námi stalo? Já jsem tady celý dny sama s Vašíkem a ty na nás kašleš a furt se jen zavíráš u sebe v pracovně. Jakoby jsi s námi vůbec nežil… A když mám jednou po letech volno a zapomenu se s kamarádkou ve vinárně, hned je oheň na střeše. Divím se, že jsi vůbec zaznamenal, že jsem nebyla doma. Ani jsi mi nezavolal, že by ses o mě bál…“ Lada se nepoznává. Takhle otevřeně spolu nemluvili, co je Vašík na světě…
„Vidím, že na tebe budu muset víc dohlédnout…“ Oliver dojde až k Ladě a chytí ji za krk. Jeho oči jsou v tu chvíli zlé, slova na ni plive jako kletbu, „Já jsem tady živitel rodiny, já jsem ti dovolil, aby ses vrátila do práce, ale já to taky můžu kdykoliv odvolat, jestli nebudeš zvládat domácnost. Je to jasný?“
Lada cítí, jak se jí jeho prsty boří do krku, bolestivě cítí každý z nich. Nemůže polknout. Má strach. Poprvé.
Oliver povolí stisk a zcela klidným hlasem dodá: „Zavolej kámošce, že do divadla nedorazíš. Půjdeš se mnou na večeři, když jsi nic neuvařila. A vezmi si něco lepšího na sebe, zavolám k Lucasovi, ať nám drží stůl.“
Ladu bolí celý krk. Je ráda, že už může dýchat, ale všechno ostatní je v obrovském chaosu. Dvě věci ví jistě – nemůže zavolat kamarádce, protože do divadla má jít s Jaroslavem, na kterého nemá telefonní číslo, a také nechce jít na večeři do toho snobského podniku. Navíc s člověkem, který jí právě vyhrožoval. Co teď?
Má si dupnout, nebo se vyplížit z domu? Co když to škrcením neskončilo? Stojí jí náhodná známost, bez další perspektivy, za všechno to, co může následovat doma? Jak má dát Jaroslavovi zprávu, že nemůže přijít? Dali by jí jeho telefonní číslo, kdyby zavolala do knihovny, kde se včera seznámili? Určitě ne. A co v květinové službě? Musí to zkusit…
„Už jsi hotová!?“ ozve se Oliver, „Odcházíme!“„Ne, ještě ne,“ zašeptá Lada a vyběhne nahoru do ložnice. Připadá si jako robot, který dostal pokyn. Otevře skříň, najde vhodné šaty, boty a doplňky. V koupelně si upraví mejkap a oblékne se. Proč tohle dělá? Pro syna, aby vyrůstal v úplné rodině? Ale jaký mu tím dají příklad? Když se potkají, hádají se. Jinak žijí odděleně.
Oliver spí v pracovně, domů chodí pozdě. Někdy možná vůbec ne. Nekontroluje ho. Dnes jí poprvé ublížil fyzicky. Co když jí příště nafackuje? Nebo vztáhne ruku na syna? Už teď si uvědomuje, že se ho začala bát. Tohle chce předat malému Vašíkovi jako vzor rodinného života?Ne, to ne! Lada vezme do ruky telefon. Třesou se jí ruce. Na internetu vyhledá květinářství, které jí dopoledne do práce doručilo květiny od Jaroslava, a zavolá na telefon uvedený v kontaktech.
„Ale my vám nemůžeme sdělovat takové informace,“ opáčí žena profesionálně vlídným hlasem.
„Já vím, kdo mi ty květiny poslal – pan Jaroslav Král, jen mi zapomněl napsat svoje telefonní číslo a já bych mu chtěla poděkovat…“ Lada je ráda, že zase tolik nelže. Skutečně by Jaroslavovi ráda poděkovala…
„Hrozně ti to trvá!“ zařve Oliver stojící dole u schodů, až sebou Lada cukne leknutím. Přikryje na chvilku mikrofon, pak ho znovu odkryje a zašeptá, „Prosím, jste moje jediná naděje…“
„Nezlobte se, ale nejde to,“ odpoví žena z květinové služby a zavěsí.
„Sakra, sakra, sakra!“ uleví si Lada, vezme z postele malou kabelku a vloží do ní telefon. To byla její poslední šance… Co když už Jaroslava nikdy neuvidí? Už nikdy ji nepohladí, nepolíbí... Lada se zasní. Cítí znovu Jaroslavovy ruce na svých prsou, bříšku, stehnech...
„Tak kde jsi? Co tady tak dlouho děláš?“ Oliver stoupá k ložnici - je v polovině schodiště.
„Už jdu!“ Lada odežene sen, otevře dveře pokoje a vykročí ke schodům.
Oliver se na ní zadívá, „Moc ti to sluší,“ zašeptá a přitáhne si ji blíž. Cítí z něj whisky. Když ji políbí, má Lada co dělat, aby si neotřela rty…
„Můžeme jít, už jsem hotová,“ řekne, aby vyplnila prázdno mezi nimi.
„A co kdybychom se ještě trochu zdrželi?“ Oliver jí přejede rukou po noze až k rozkroku. Lada uskočí.
„Nech toho, prosím, jdeme na večeři… Teď jsem se nalíčila.“
„Jak chceš,“ Oliver se naštvaně otočí se a jde si dolů vzít kabát.
„Dej mi klíčky, budu řídit,“ řekne Lada a natáhne ruku.
„A to jako proč?“
„Pil jsi!“
„Pfff! Ty dvě skleničky. I po flašce bych řídil líp než ženská,“ odfrkne pohrdlivě Oliver. Nastoupí do vozu a čeká v nastartovaném autě, než Lada zamkne dům.
Při jízdě se Lada snaží nedívat na nadávajícího Olivera, kterému všichni ostatní na silnici překážejí. Oči upřené ven z okýnka, přemýšlí, jak dát vědět Jaroslavovi, že se na něj nevykašlala a že by moc ráda seděla vedle něj v divadle a držela ho za ruku. Jenže nemůže.
V restauraci u Lucase je číšník dovede ke stolu. Oliver objedná víno a předkrm, aniž by se jí zeptal, na co má chuť. Nebaví se s ní, je naštvaný a v ruce drží telefon.
„Stalo se něco v práci?“
„Hmm. Nic, čemu bys mohla rozumět,“ odvětí Oliver, napije se vína a zuřivě vyťukává odpověď.
Lada se podívá na hodinky, „Dojdu si na záchod.“
„Hmm. Ale hoď s sebou. Víš, že nerad sedím u stolu sám.“
„Aha. Tak proč se se mnou nebavíš?“
„Mám práci, jak vidíš, ne?“ Oliver se na Ladu ani nepodívá, ukusuje houstičku z košíku na stole a dál cosi datluje.Lada dojde na dámy, zaleze si do kabinky a vyhledá telefonní číslo do knihovny. Zkusí to. Už nemá jinou možnost. Jedině, že by vylezla okýnkem WC a utekla do noci. Telefon dlouho vyzvání marně. Pak se ozve ženský hlas.
„Haló, děje se něco? My už máme zavřeno, tak jen jestli to nepočká do zítra…“
„Ne, tohle spěchá. Promiňte, já, já, mohla byste mi dát telefonní číslo na Jaroslava Krále, toho průvodce, co nás včera prováděl večerní prohlídkou…“
„Vy asi víte, že nemohla, viďte slečno. Nesmíme poskytovat takové informace…“ odpověď je netrpělivá a unavená.
„Já vím, ale my spolu měli jít dneska do divadla a já nemohu přijít a potřebovala bych mu dát nějak vědět…
„Asi bych mu mohla předat vzkaz...“ hlas zní váhavě.
„To budete hodná. Řekněte mu prosím, že jsem musela s manželem na večeři k Lucasovi…“ Ladě dojde, že se svěřila až moc. Nic o té ženě neví. Proč jen jí říkala o manželovi?
„To musí být hrozná oběť – jít do nejdražší restaurace ve městě…,“ hlas knihovnice zhrubne jízlivostí, „Já to Jarouškovi vyřídím. Když bude chtít, tak vám zavolá… Ale mezi námi, dost bych se mu divila.“
„A šlo by to ještě dneska?“ Lada si připadá trapně. Takhle prosit někoho, kdo ji nemá rád, a to ji ani nikdy neviděl. A možná má i pravdu – měla by sedět u stolu a dívat se, jak se její manžel cpe drahým předkrmem, kouká do mobilu a nevnímá okolí… Vždyť si ho před sedmi lety vzala a nikdo ji nenutil.
„Zkusím to,“ zazní lakonická odpověď.
Víc už Lada asi čekat nemůže. Její „Děkuju!“ zazní do prázdna. Umyje si ruce a jde zpátky do restaurace. Snad se Jaroslav dozví, že nemohla přijít. Sice je jasné, že už ji nikdy nikam nepozve, ale aspoň se omluvila.
Jak Lada, pohroužená do vlastních úvah, otevře dveře do restaurace, naskytne se jí zajímavý pohled. Vysoká, štíhlá žena v červených flitrových šatech až na zem se o něco přetahuje s jejím manželem. Ten ji odstrkuje, ale žena se nechce nechat odbýt.
„Nech toho, za chvíli se vrátí moje žena.“
„A ona ti to trpí? Chudinka!“
„Jdi pryč!“
„Ne, ne, já se chci seznámit! Musí to být světice… a nebo pěkná hlupačka,“ odfrkne ona dáma a sedne si na židli naproti Olivera.
Ten vstane a pokusí se ji z židle vyklopit. Už si jich všimla půlka restaurace i číšník, který je rozhodnými posunky žádá o klid.
Lada dojde ke stolu. Podívá se tázavě na Olivera. Ten vyškubne ženě z ruky svůj telefon „Tady paní už odchází.“
„Neodchází. Chce se seznámit! Já jsem Henrieta a vy budete Oliverova manželka Lada…“
Lada jen kývne a zmateně sleduje, co se bude dít.
Henrieta jí podá ruku, „Jsem společnice ve firmě, kde Oliver pracuje. Mluvil o mně někdy?“
Lada se podívá na manžela, „Nevím, my spolu doma moc nemluvíme…“ kousne si.
Oliver hned dodá: „…o práci. Myslela tím, že o práci doma nemluvíme. Jinak spolu mluvíme pořád. Viď, Lado?“
Ladě dojde, že Oliver má strach. Jen ona ještě neví, z čeho…
„Jen jsem si tak říkala, jestli vám nevadí, že je pořád zavalený prací. Jak pořád kouká do toho telefonu a tak…“
Lada si dá s odpovědí načas. Kdo je Henrieta? Jen Oliverova šéfová? Zhrzená milenka? Obojí?
„Vy toho moc nenamluvíte. To musí Olimu dost vyhovovat, že?“
„Henrieto, nech toho. Zítra si o tom v práci promluvíme!“ Oliver je brunátný vzteky.
„Já si o tom nechci povídat. Já mám jasno a ty máš padáka,“ Henrieta se bez zájmu odvlní ve své rudé toaletě a Oliver se zhroutí na židli. Ale po pár metrech si to Henrieta rozmyslí, vrátí se a podá ruku Ladě, „Moc mě těšilo, Lado. Nechci vám mluvit do života, ale asi byste se měla podívat svému manželovi do telefonu nebo do počítače. To, co jsme tam viděli v práci, byla dost síla. A kdybyste potřebovala dobrého právníka, dejte mi vědět…“ předá Ladě vizitku se soukromým číslem a definitivně se vzdálí.
„Můžeš mi vysvětlit, co to bylo?“ Lada je úplně mimo. Vůbec netuší, co se to tady dělo. Snad jen, že je její manžel bez práce.
„Nic, nic se neděje. Je to kráva. Podám na ní žalobu. Tohle si nemůže dovolovat! Úplně mě přešla chuť k jídlu. Jdeme pryč.“ Oliver odsekává příkazy jako řezník plátky kotlet.
„Co jsi měl v telefonu a v počítači?“ Lada to nevzdává.
Oliver si stoupne až těsně k ní a chytí ji za zápěstí. Bolestivě stiskne náramek na ruce a zatlačí ho do kůže. Lada sykne bolestí.
„Do toho ti nic není, jasné?“ zasyčí jí výhružně do ucha, „A teď pojď domů. Uklohníš mi vajíčka. Alespoň ty nám snad doma zbyly.“
Ladě se skutálí po tváři slza. Její ruka je červená od otisků prstů a náramku. Tak tohle ne! Když zvedne hlavu, uvidí Jaroslava, jak se rozpřahá a překvapeného Olivera udeří pěstí do nosu. Pak si pofouká klouby pravé ruky, zatímco zmatený Oliver si přikládá kapesník ke krvácejícímu nosu.
„Co tady děláš?“
„Volala mi knihovnice. Bylo to nějaký zmatený a navíc si zapomněla říct o tvoje telefonní číslo, tak jsem radši přišel…“
„Co si to dovolujete? Tohle je moje žena!“
„Kdybych věděl, kdo je její manžel, tak jsem ji domů vůbec nepouštěl, pane Lukavský,“ procedí Jaroslav mezi zuby.
„Proč tady všichni vědí víc než já? Odkud znáš Olivera?“
„Z práce…“
„Co? Vždyť děláš průvodce.“
„To je jen taková záliba. Jinak pracuju v IT firmě.“
„Ty seš programátor?“
„To zrovna ne. Je to trochu složitý. Zodpovídám za bezpečnost dat, ve firmě tvýho muže jsme dělali audit a našli něco, co mělo zcela jistě zůstat skryto...“
„Koukejte bejt zticha, stejně vás zažaluju. Pudete sedět za napadení. Odkud znáte Ladu?“ Oliver si utírá rozbitý nos.
„Myslím, že jestli tady půjde někdo sedět, jste to vy, pane Lukavský,“ odvětí Jaroslav nečekaně klidným hlasem.
„Co se to tu děje? Proč ho vyhodila Henrieta z práce, proč půjde sedět a proč já jediná nic nevím?“ Lada je zmatená.
Jaroslav dojde až k ní. Vezme ji opatrně za ruku a políbí na zraněnou kůži, „Vážně bys zůstala s člověkem, který ti takhle ubližuje, princezno?“
Lada sklopí oči, „Myslela jsem, že to musím vydržet. V dobrém i zlém…“
„I teď? Ještě si to myslíš?“
Lada zavrtí hlavou a v kabelce jí zacinká zpráva. Asi by si jí v takové situaci nevšímala, ale když je Vašík mimo domov, je ve střehu. Zběžně se podívá na display a vytřeští oči. Z neznámého čísla jí přišla fotografie a hned za ní krátký text:
Jen pro jistotu, kdybyste se k Oliverovým datům nedostala, alespoň jedna ukázka. Myslím, že byste to měla vědět… Ale hned obrázek smažte. Už jen držení dětské pornografie je trestné. Henrieta
Lada ztěžka dýchá, nemůže odtrhnout oči od obrázku, kde Oliver pózuje s malým klukem. Zařve jako raněné zvíře a vrhne se na svého manžela. Buší do něj pěstmi jako smyslů zbavená...
„Ty hajzle, ty prase, jak jsi jen mohl?!“
„To tak není, já ti to vysvětlím! Vždyť jsou to jen blbý fotky! Legrace!“
Jaroslav ji jen s námahou odtrhne od Olivera a posadí v bezpečné vzdálenosti. Pak se vrátí ke stolu pro její mobil. Fotografii smaže a podá telefon Ladě.
„Půjdeme, princezno? Já vím, že bych ho teď měl zabít, a věř mi, že bych to moc rád udělal… Ale chtěl bych zůstat radši s tebou, než bručet v base… Tak bych ten lítý boj s drakem nechal až k soudu, co myslíš? Důkazů máme víc než dost. Ale jestli chceš, dám mu ještě jednu nebo dvě za tebe...“
Lada se trochu vzpamatuje, vidí v Jaroslavových očích ty jiskřičky, kterými ji očaroval na prohlídce historické knihovny, a kývne. Je moc ráda, že jí osud poslal na pomoc opravdového prince… Bude ho ještě moc potřebovat...
Kam dál?
Princové existují?
Do kuchyně nejdu!
Vážně jsem se chtěla jen dívat!
Zavoláme kámošce!
Zámecké tajemství
Mužům vstup zakázán!
Budeme si tykat?
Smím prosit, má vnitřní ženo?
Cizí náušnice
