„Zítra vyrazím k Vílímu vodopádu. Jdete taky?“ otočím se na partičku kamarádů, co v Čechách mohutně předstírala zájem o tracking. Teď tady už druhý den sedí v kempu u piva a odhodlají se dojít leda tak ke stánku s občerstvením.
Možná by to tak nedopadlo, kdybychom nenarazili zrovna na tohle místo. Podobá se to tu ráji. Stíny stromů kryjí houpací sítě, fouká tu větříček, voní květiny a pinie, poletují motýlci a třikrát denně tu Řek jménem Stavros vaří vynikající jídlo. A k tomu všemu tu točí české pivo a obsluhují krásné servírky. Kluci se najednou nechtějí hnout z místa.
Nejdříve jsem měl radost, že si dám po druhém týdnu cestování zase dobrý pivo, ale kdybych tušil, jakou to ve všech zaseje lenoru, vzal bych naši partičku jinam.
„Jindro, nepruď a dej nám ještě den…“ protestují.
„A nebo dva…“ navrhne za všechny Denis.
„Dobře víte, že to takhle nestihneme. V sobotu máme být u trajektu,“ připadám si jak v mateřský školce. Všichni dobře vědí, že já ten zázračný vodopád nafotit prostě musím.
„To dáme.“
„Nedáme! K vodopádu je to, díky sesuvu, den cesty a zpátky druhý,“ připomínám.
„Jindro, dej si pivo!“ zahaleká Pedro.
„Chtěl bych mít doma takovýhle teplíčko…“ rozplývá se Denis a hladí si spálené břicho.
„Vypadáš jak rak,“ odtuším a hodím po něm triko.
„Neboj, to zhnědne…“ nedá se Denis.
„Tak jdete někdo, nebo mám jít sám?“ mám toho dost. Nepodnikal jsem tuhle cestu kvůli pivu.
Ke stolu dojde Sára: „Tak jdi bez nich,“ podívá se na mne vyzývavě, „to zvládneš, já už tam taky byla,“ postaví na stůl půllitry, a když se nahne nad stůl, aby zapsala čárky, ukáže tetování nad zadečkem.„Fakt? A jaký to tam je? Že Jindra s tou chválou kecá?“ ozvou se ti lenoši, co mám za kamarády, a obsypou stůl jako vosy. Každý si přitáhne své čerstvé pivo a koukají na Sáru. Uvědomuju si, že mi to vadí. Proboha, proč?
„O úplňku se nad vodopádem objeví víla, a kdo se tu noc vykoupe v tůni pod ním, zkrásní tak, že už mu nikdo neodolá,“ přidá se k Sáře Monika a rozdává talíře s obědem. Jídlo neuvěřitelně voní. „Jenže my tam byly ještě před tím závalem. Nebylo to tak daleko,“ dodá.
„Krásně tam svítí hvězdy,“ doplní Sára a dívá se na mne, jakobych byl u stolu sám. Uhnu pohledem. Jsem rozhodnutý. Ráno vyrážím.
Vytahuju mapu a snažím se nečumět Sáře do výstřihu, „Holky, namalujete mi plánek? Potřebuju vědět, kudy to obejít…“
Bylo by tak snadný nikam se neharcovat a nechat se tu obskakovat. Jenže já tu nejsem jen na výletě. Musím vodopády nafotit pro časopis. Jen tak dostanu zaplaceno. Vílí vodopády jsou jedno z nejžádanějších míst naší cesty. Zvlášť teď, když se proflákla ta místní pověst o kouzelné vodě za úplňku.
Monika vytáhne propisku z výstřihu, vezme mapu, chvíli se do ní dívá a pak začne malovat čáru do míst, kde není vidět žádná cesta, jen souřadnice.
„Nejlepší to bude asi tudy, co myslíš, Sáro?“
Sára se na Moniku chvilku tváří tak trochu uraženě, ale pak zkoukne mapu a kývne, „Jo, musíš to prostě celé obejít. Průsmyk je zasypaný. Stav se tu večer, zabalíme ti s sebou nějaké jídlo.“
Dívám se po svých jídlem nacpaných kamarádech a vím, že na tuhle cestu musím bez nich. Trochu mne to mrzí. Ale nebude to poprvé.
***
Vyrazil jsem hned za svítání. Do devíti se mi šlo docela dobře, pak začalo být horko. Nikde kousek stínu, bezvětří. Proti kempu je to tu holá poušť. Přesto jsem došel před polednem až ke skalám. Tady jsem zpomalil a začal se v poledním slunci drápat na kopec. Místy se mezi kameny objevoval čůrek vody. Jestli je tohle ten pramen, nemám co fotit, blesklo mi hlavou. Třeba je vyschlý. I tak jsem si v té trošce omyl tvář i nohy. Našel si stín za kamenem a snědl oběd od Sáry.
Zavřel jsem oči a představil si Sáru. Česala si vlasy. Měla je černé jako uhel, v prstýncích jí padaly na útlá ramena. Vybavil jsem si stříbrný řetízek, co nosí, drobnou pihu na kraji výstřihu a její smích. Došlo mi, že i mně se bude z kempu za pár dní těžko odjíždět.
Asi jsem usnul. Nevím, na jak dlouho, ale slunce se přehouplo do odpoledne. Musel jsem jít dál. Abych to stihnul za světla. Cesta byla náročnější, než jsem čekal, ale dostal jsem se na místo. O to víc mne překvapilo, když jsem uslyšel směs hlasů – ženy, děti… Co to má znamenat?
Konečně jsem obešel skálu a uviděl vodopád. Nádhera! Masa vody se řítí z deseti metrů do tmavě modré tůně. ...A v ní se cákají děti s maminkami... Na břehu sedí tatínci na pestrobarevných dekách.
Dělá si tu ze mě někdo srandu? Přešel jsem vrzající lávku a sedl si k prvnímu vousáčovi v kraťasech, „Jsou tohle Vílí vodopády?“
„Jo, jsou,“ taťka se usměje a hodí potomkovi zpátky nafukovací míč.
„Kudy jste je sem dostali? Cesta je přece od bouřky zasypaná…“
„To je, ale jen ze severu. Na jihu se naopak rozšířila a dá se projet autem. Caparti by to nikdy neušli. Je to sem štreka,“ přejede očima po mých zaprášených kanadách.
„No, to je,“ sednu si kousek od něj a vyndám z baťohu láhev s vodou.
Chvíli pozoruju děti s maminkama, spokojené taťky a pak se rozhodnu taky nic neřešit. Udělám pár fotek vodopádů, skal i šťastných rodinek. Pak se svlíknu do trenek a jdu se taky koupat. Voda mi připadá ledová, nechápu, jak to ty děcka vydrží. Po chvíli ale cítím, jak se odplavuje bolest z mých přehřátých nohou a nová energie proudí do svalů.
Mohl bych se s nimi svézt do vesnice na jižní straně a zavolat kluky, aby mě vzali do kampu, uvažuji. Ale to můžu udělat i zítra. Najednou vím, že tu chci zůstat. Sám a přes noc. Potřebuju přemýšlet, chci se podívat na měsíc a na hvězdy a možná i počkat na ty kouzelné víly.
Vybalím karimatku, lehnu si na záda, ruce pod hlavou. Poslouchám švitoření dětí, pozoruju mraky a zapadající slunce. Občas fotím. Netrvá to dlouho a jsem u vodopádu sám. Vybalím krabičku od Sáry. Je na ní napsáno „večeře“. Otevřu víčko a přivoním. Olivy, koření, sýr, těstoviny, hmm… tak to si nechám líbit. Nechápu, jak to dělá, že dokáže uvařit jídlo, které takhle báječně voní i po celém dni v krabičce. Zespoda na víčku je nalepený nějaký papír v sáčku.
Když ho vybalím, vidím náčrtek vodopádu a několik hvězdiček nad ním spojených čarami. Dole je napsáno Vílí vodopády. Pak mi dojde, že hvězdy tvoří obličej a vodopád jsou dlouhé vlasy oné ženy. Nádhera!
Rozdělal jsem oheň, ohřál si večeři a uvařil čaj. Přemístil jsem stativ, udělal pár záběrů hvězdného nebe a měsíce. Nafotil jsem ozářenou hladinu tůně. Zkusil jsem i ty vodopádové vlasy s dlouhou závěrkou, ale asi to nedopadne. Je tu moc tma.
Rozbalil jsem spacák a dostal nápad, že si půjdu ještě jednou zaplavat. Svlékl jsem se tentokrát úplně a vklouzl do tůně. Voda se mi teď už zdála mnohem teplejší, příjemně klouže po těle.
Slyším šplouchání, svá tempa a jakéhosi ptáka. Ze tmy se ozve zavrzání lávky. Cuknu s sebou. Kdo by sem chodil v tuhle hodinu? Snažím se proskenovat tmu a zahlédnu siluetu. Je jasné, že to není zatoulaný pes, ale člověk. Postava vstupuje do vody z druhé strany jezírka. Plave směrem ke mně. Měsíc má za sebou a já vidím jen stín obličeje a prstýnky vlasů. Než mi to celé dojde, je u mne.
„Jaká byla cesta?“ zeptá se Sára a pohladí mi tvář.
„Kde se tu bereš?“ z mého hlasu musí být slyšet překvapení i nečekaná radost.
Přemýšlím, jestli jsem si ji vysnil nebo přičaroval. Rozhodně ji nechci nechat zmizet. Přitáhnu si ji k sobě a doufám, že mi neuplave. Chytí se mne oběma rukama za krkem a nohy obtočí kolem mého pasu. Je nahá.
„Promiň. Teprve dneska odpoledne jsem zjistila, že jižní cesta je už průjezdná. Půjčila jsem si auto od šéfa, že pro tebe ráno dojedu, abys nemusel aspoň zpátky pěšky. Ale nevydržela jsem čekat…“ poslouchám, co říká a nechce se mi věřit, že se mi to opravdu děje. Ještě ráno jsem ani nevěděl, že mi na ní záleží a teď…
Z vody koukají její bílá prsa. Pohladím je. Neucukla. „Hraješ si s ohněm, holičko,“ sotva mluvím vzrušením. Chytím ji oběma rukama pod zadečkem. Pořád nevěřím, že je skutečně tady.
„Jak jsi mne poznal? Je tu tma,“ zašeptá mi do ucha a přivine se, „Mohla jsem být vandrák nebo třeba kouzelná víla,“ směje se.
„Houby víla, bludička jsi, když mi tak pleteš hlavu. A třeba jsem tě ani nepoznal. Vykoupali jsme se v úplňkovém světle pod Vílím vodopádem. Jsme teď oba naprosto neodolatelní,“ vtipkuju.
Sára se smíchem zakloní hlavu a prohlédne si měsíc, „Přece bys tomu nevěřil. Navíc, dneska ještě není úplněk.“
„Máš pravdu, líbila ses mi už v kempu. Jsi má víla Sára.“
„Tak víla nebo bludička? Prozradíš mi, jak jsi věděl, že jsem tady? Šla jsem přece hrozně potichu,“ šeptá mi do ucha a hladí mne ve vlasech.
„Milá Sáro, určitě víš, že jemněhmotné víly při chůzi přes lávku nevržou,“ zamumlám a najdu její rty. Voní po ovoci. Čekal jsem na ni jako na světlo pro správnou fotku a dočkal se. Jen mi to dost dlouho nedocházelo. Ale teď prosím měsíc i hvězdy, aby tenhle okamžik nikdy neskončil.
Kam dál?
Losos na růžovém pepři (bez pepře)Místo pro nás dva
S velkýma musíte v květnu
Jen jedno povlečení
Proč jsi přišla?
Já samec
