„Hej, ženská, co tady děláte? Tady se nesmí plavat...“
Jsem důležitou součástí matky přírody, jejího koloběhu, její energie...
„Slyšíte? Říkám vám, že se tu nesmí plavat! Hned vylezte z vody!“
Žehnám ti, vodo, tobě, která dáváš život a někdy jej i bereš. Splýváme, stávám se tvou součástí…
„Sakra, já jsem tady porybnej! Okamžitě vylezte, tady se třou ryby! Plašíte mi je!“
Proč na mne ten člověk tolik křičí? Copak nevidí, že provádím rituál čtyř živlů? Pokud nepřestane, úplně mi zničí obřad. …Nazí se rodíme, nazí přicházíme na svět a nazí odcházíme na konci svých dnů a ty nás provázíš, drahá vodo. Ty nás omýváš, hasíš naši žízeň a chladíš čela stižená nemocí…
„Jestli hned nevylezete a říkám HNED, tak vám odnesu oblečení na policajty. Ty už si to s vámi vyřídí!“ děda na břehu toho má právě dost. Z něj si tu nikdo srandu dělat nebude. Ty zatracený lufťáci si tu dělají, co chtěj a nic jim není svatý.
Žena ve vodě vypadá, že ho vůbec neslyší. Právě se otočila na záda, roztáhla ruce i nohy a nechává se houpat na hladině rybníka. Oči má zavřené, bradavky i klín hrdě vztyčené k nebi. Porybný se chvíli dívá na ten malebný obrázek, ale pak zvítězí jeho smysl pro povinnost. Třeba je to cizinka nebo je vážně hluchá… Sehne se pro kamínek a zamíří. Představuje si, jaké by to bylo, trefit se jí přímo do pupíku. Máchne rukou. Bohužel nedohodí ani do vody. Musí jít blíž. Sebere další kamínky a dojde až k hrázi, kde vlnky olizují břeh. Vší silou mrští další oblázek směrem k ženě. Mine. Chce to větší kalibr, pomyslí si děda. Ty malý špatně lítaj. Sehne se a u kraje cesty najde pořádný kámen, tak akorát do ruky. Ty poletíš z vody, holčičko! Jen počkej! Děda se rozmáchne, zakolísá a zakopne a další šutrák. Chce zakřičet, ale už je ve vodě, kterou vdechne. Začne zběsile kopat nohama a rukama. Netušil, jaká je tu hloubka, nikdy se v rybníce nekoupal, to se přece nedělá, a potom už je jen milosrdné černo.
Probudí se až na břehu. Někdo mu doslova řádí na hrudníku. Příšerně to bolí! Cítí, jak se mu obrací žaludek a zvrací.
„No sláva, dědo! Žijete! Co vás to napadá, koupat se v šatech? Myslela jsem, že neumíte plavat. Alespoň lidi to o vás říkají.“
Vedle něj klečí úplně nahá žena s mokrými vlasy. Těžce oddychuje.
„Už jsem si myslela, že vás nezachráním,“ žena si otře čelo a usměje se, „Vy jste mi dal, pane Votýpko. Nechtěla bych vás podruhé tahat sama z vody. Jste kus chlapa. Ještěže mi voda i země pomohly. Byla by vás škoda. Kdo by dodával do hospody ryby a pivo,“ mrkne šibalsky na dědu.
„Ona mne zná!“ dojde Votýpkovi. Ví, že si přilepšuju a dodávám do hospody tajně ryby a taky ví, že vařím pivo. Děda zaostřuje a snaží se vylovit tuhle nahou ženu ze své paměti. Pošťačka to není - ta má metrák, krámská taky ne – ta nemá dlouhé vlasy… a vůbec, žádná místní by se tu nekoupala nahá, vylučuje postupně jednu po druhé.
„Musím se jít omýt,“ žena se otočí a jde zpátky k rybníku.
Teprve teď si porybný Votýpka všimne, že je celá umazaná od bláta. Asi jak ho tahala z rybníka.
„Počkejte, nelezte mi znova do tý vody. Zůstaňte na kraji. Jsem vám říkal, že se nám tam třou ryby…“ děda Votýpka cítí, že mu přeskakuje hlas, jako by mu něco sedělo na hlasivkách. V puse cítí plechovou pachuť po zvratkách, ale hlavně je mu příšerná zima v mokrých hadrech.
Žena si ho nevšímá. Dojde k rybníku, skočí do vody, udělá pár temp a čistá se vrátí zpátky na břeh. Tam si oblékne šaty a doneseným ručníkem si začne sušit dlouhé vlasy. Boty nemá.
Porybnému bleskne hlavou poznání: „To jste vy, paní Olívie? Já jsem vás bez těch šatů vůbec nepoznal,“ přiznává překvapeně.
„Vy jste na mne taková hodná a já jsem po vás házel kameny,“ přiznává děda Votýpka, a poslušně při tom následuje Olívii. Ta bosá obchází rybník a vstupuje do lesa. Cestička vede až k její chaloupce na konci vesnice.
„Já vím. Proto jste také spadl do vody,“ konstatuje Olívie, „Buďte rád, že jsem vodu usmířila. Mohl jste tam zůstat. A nezapomeňte jí přinést dárek.“
„Dárek? Jaký dárek? Přece nebudu nosit dárek rybníku...? ….Ale rybám bych přilepšit mohl, to zase jo.“
„Vodě vyrobíte dárek, může to být cokoliv, ale vytvoříte to SÁM a s LÁSKOU, pane Votýpka. S láskou,“ zdůrazňuje Olívie a přemýšlí o tom, že by mohl třeba vyřezat z lipového dřeva andílka nebo natrhat květiny na své zahrádce.
Děda je ze všeho úplně zmatený. Dárek pro vodu… Takový nesmysl! By se mu všichni smáli, kdyby ho viděli s kytkou. Ale přežil… Málem ho utopila… Voda jedna. Měl by dát dárek Olívii. Ale když ona trvá na tom rybníku… Děda přemýšlí, až se mu kolečka protáčejí: „Jestli něco umím, tak vařit pivo. Ale voda pivo nepije... Tak jí vezmu mláto, stejně bych to vyhodil a rybám chutná. Jo, a dělám to pivo s láskou. To jste přece chtěla, že jo, paní Olívie?“
Kam dál?
Jen jedno povlečeníZemřela jsem v rakvi, abych mohla žít
Helena nesmí zemřít
Gauč pro Ludvíka
Už jste spolu spali? (18+)
