„…Miláčku, my moc dobře víme, co všechno pro nás děláš: uklízíš, vaříš, nakupuješ, pereš, věšíš, sušíš, skládáš do komínků, žehlíš, napařuješ, třídíš, zašíváš, přišíváš, uklízíš do skříní, vůbec všechno uklízíš koupelnu i celý dům, leštíš zrcadla, utíráš prach, myješ schody i nádobí, věšíš záclony, luxuješ koberce, vytíráš podlahy, natíráš je voskem, co klouže, leštíš okna, maluješ stěny, věšíš dětem obrázky…“„Vašku, je ti něco? Jsi nemocný?“
„…Staráš se o mě i o děti, připravuješ svačinky, vozíš děti na kroužky, i na ty, které jsem vybral já, a ty jsi s nima nesouhlasila, vyzvedáváš je ze školy, vozíš ke kamarádům a pořádáš narozeninové oslavy, pečeš nám dorty, uklízíš po nás oblečení, hračky, hrnečky, talíře i drobky.. Děláš s dětma úkoly, chodíš na všechny třídní schůzky, píšeš si s učitelkou, foukáš bolístky, mazlíš se, čteš večer pohádky…“
„Vzal sis nějaké prášky? Dali ti drogy? Haló! Je tam někde můj manžel?“
„Vaříš nám – ty mňamky, co milujeme, i ty bezmasý fujky, abychom byli zdraví. Pečeš, smažíš, pořádáš výlety, vybíráš letní tábory, kupuješ oblečení, jídlo, pomůcky do školy i na kroužky… Víš, jak se jmenuje třídní učitelka, knihovnice, družinářka i ta paní, co organizuje školní obědy. Zdravíš se s maminkama spolužáků našich dětí, které já ani nepoznám.. Víš, kde máme všichni všechno uložené a taky cokoliv najdeš.“
„No tak, Vašku! Přestaň! Děláš si ze mě legraci…?“
„…Když jsme nemocní, běžíš k řezníkovi a pak nám uvaříš ten výborný vývar z kostí, abychom zesílili. Dojdeš s dětma k lékaři a přineseš všem léky, rozdělíš je, dáš nám obklady, uvaříš čaje, pustíš televizi a vyměňuješ dvdčka s pohádkama. Všechny nás pohladíš a dáš pusu a nikdy sama nemarodíš, alespoň dokud nejsme z nejhoršího venku… Máme tě hrozně moc rádi, i když ti to neříkáme tak často, jak bychom měli. Jsi naše sluníčko a neumíme si vůbec představit, kdybys nebyla… Nevíš, kde máme ten krém, kterým mi masíruješ záda?“
“Tím vším mi chceš říct, že máš milenku a nezasloužíš si mě, nebo že tě bolí záda a potřebuješ masáž?“
„Chtěl bych ti teď namasírovat nohy. Už jsem to tak dlouho neudělal a přitom celý den běháš kolem nás.“
„A proč teď? Proč zrovna dneska? Copak je svátek matek?“
„Ne, myslím, že ne. Víš, kolegovi včera zemřela manželka a on už jí to všechno nestihl říct…“
„Ale já neumírám…“
„…Víš, ona skočila pod vlak - měla pocit, že všechno co dělá, nemá smysl a že se bez ní snadno obejdou... A to my se teda neobejdem!“
