„Pane inženýre, ale vy jste tu měl být už před půl hodinou…Takhle to nejde. Musím vám dát nový termín.“
„Ne, ne, žádný nový termín, já jsem tam za minutu,“ lžu do telefonu a zrychluji krok k autu, „zítra by to nebylo lepší.“
„To se nemusíte bát. První volný termín máme za 14 dní. Myslíte, že to třicátého zvládnete?“ ženský hlas na druhé straně linky je mírně ironický.
„Říkám, že jedu,“ típám hovor. Jsem naštvaný. Si snad myslí, že si můžu udělat čas, kdykoliv si vzpomene. Při pomyšlení na další sexuální abstinenci, se ze mne stává zuřivý býk. Soukromá klinika a ještě, aby se člověk dohadoval kvůli malému zpoždění.
Že jsem Lindě něco sliboval. Tlačila na mě tak dlouho, až jsem souhlasil, že tam půjdu. Je jak posedlá. Taky chci dítě, ale že by kvůli tomu musela tak vyvádět… Ještě teď mi zní ten rozhovor v uších:
„Zkoušíme to už přes rok. Tohle nejde. Musíme se nechat vyšetřit.“
„Proč?“ odtuším.
„Abysme s tím mohli něco dělat…“
„Co?“
„Můžeme jít na umělý. Třeba. Ale nejdříve musíme vědět, na čí straně je problém.“
„U mě určitě ne. Mý plavci jsou v plný kondici. A jsou jich miliony.“
„Jak to víš?“
„Vidim, ne?“
„Si je umíš spočítat?“
„Ne. Ale to chlap tak nějak pozná.“
„Nepozná. A vždycky se dělá nejdříve vyšetření u muže.“
„Jako, že za to můžem my, jo?“
„To snad ani ne, ale vy jen odevzdáte sperma. My musíme kvůli odběru a vyšetření do narkózy, což je riziko. Tak se začíná u vás.“
„I když vím, že u mě dobrý?“
„Ale ty to nevíš! Ty si to jen myslíš! Nebo máš někde důkaz, o němž nevím?“
Tenhle rozhovor se dostal úplně někam jinam, než jsem chtěl. Možná právě proto, jsem nakonec kývl. Pak jsem ještě několik měsíců doufal, že na tu kliniku nebudu muset. Že se nám to povede nebo na to zapomene… Jak jsem byl naivní. Jednoho dne mne tam sama objednala a oznámila mi termín. Ať si to zařídím. Hned potom půjde na vyšetření i ona.
Pak se mnou přestala spát. Prý kvůli těm odběrům. Takže jsem nasranej a nadrženej k tomu. Aspoň budu mít ten vzorek rychle v kelímku. Hrdě jsem odmítl, aby šla se mnou. Na co? Stačí jeden porňáč někde pěkně na pohovce a budu mít pokoj. Pěkně černý na bílým uvidí, kolik olympioniků plave v mém moři. Kdyby to bylo jen na mně, už má dávno břicho.
Jsem na místě. Audinu parkuju před barák s honosným štítem kliniky. Dávám najevo dobrou vůli a popoběhnu k recepci: „Tak jsem tady!“
Recepční uprostřed nablýskané haly pomalu zvedá oči od monitoru. Je v nich otázka. „Mohu vám pomoci?“
„Jsem tady. Jsme si volali. Mařák.“
„Ach ano, pane inženýre. Ale vy jste tu měl být před hodinou.“
„Zdržel jsem se, říkal jsem to už do telefonu.“
„Rozumím, bohužel vás musím přeobjednat.“
„Na co? To sfouknem raz dva.“
Zvedla obočí: „Nesfouknem.“
„Vo co de? Dejte mi kelímek a ukažte mi, kde máte tu místnost s porňáčema. Jsem tu za pět minut zpátky.“
„Ta místnost „s porňáčema“, jak to mu říkáte, je už obsazená jiným klientem.“
„Aha… a jinou tu nemáte? Že bych šel teda do dvojky.“
„Ne, je mi líto. Dvojku tu opravdu nemáme. Jestli na tom trváte, tak jedině snad na pánské záchodky...“
„Na hajzl, jo? No nevím… A máte tam časáky?“
„Obávám se, že nikoliv,“ recepční se tváří komisně. Ale vyndává nádobku na vzorky a staví jej až vyzývavě na mramorovou desku recepce. Ta bude koukat na drát!
„Tak to sem dejte,“ beru nádobku a odcházím směrem, kam mi ukázala, „za chvíli jsem zpátky.“
Záchod vypadá luxusně a prázdně. Zavírám se do kabinky, rozepínám kalhoty: „Tak pojď, Frajere, ukážeme jim, jak se plní kelímky.“
No jo, kelímek. Měl bych si ho připravit. Pouštím Frajera a sundávám víčko nádobky. Jde to ztuha – těsní. Aspoň neuplavou! Beru znovu Frajera do ruky a říkám si, co si u toho budu představovat. Vzpomněl jsem si na Lindu. Ale žádná erotika. Nadávala mi. Vlastně si jí poslední dobou jinak nepamatuju. Zkusím něco jiného, co třeba ty nový hostesky u nás ve firmě, co je bereme na veletrh. Ta Veronika má pěknej zadeček…
V kabince zhaslo světlo. Prostě blik a tma. Marně tápu po stěnách. Nikde tu není vypínač...
Slyším, jak někdo vchází a světlo se rozsvěcí. Jasně, je na čidlo. Zvedám levou ruku (v pravé pořád držím Frajera) a mávám. Rozsvítí se i v mé kabince. To tady budu stát jako trotl nad sklopeným prkýnkem, leštit si bimbase a druhou rukou mávat na světlo? Někdo si vlezl vedle do kabinky.
Radši zavřu oči a znovu si vyvolám hostesku Veroniku a taky tu druhou - Ivetu. Kdyby to dělaly spolu nebo obě se mnou… Jak jsem zavřel oči, zbystřily se mi ostatní smysly. Cítím dezinfekci, citrony a slyším další "blik". Ten chlap vedle heká a tlačí. Asi se pobliju. "Blik." Slyším šustění časopisu. On si tu bude číst? Představuju si chlápka, jak sedí na hajzlu s kalhotama u kotníků, čte si časopis a mává rukou nad hlavou, aby mu nezhaslo světlo. To se nedá.
Znovu se otevírají dveře. Tady je to jak na nádraží. Ženský hlas napůl šeptá, napůl křičí: „Pane inženýre, jste tady?“
Mám chuť strčit hlavu do mísy. Jak si představujou, že se udělám v tomhle provozu?
„Odtahují vám auto. Stojíte na zákazu parkování.“
„Sakra!“ zastrkávám ochablýho Frajera do kalhot a málem se skřípnu zipem, jak pospíchám.
Doslova utíkám z těch naleštěnech hajzlů, míjím recepční a vybíhám ven před kliniku. Dávám těm otrapům každýmu litr a odjíždím zpátky do práce. Na kliniku už mě nikdo nedostane. Nějaký reprezentativní spermiogram si stáhnu z netu a upravím v něm jméno. Já vím, že mí plavci jsou super, takže nebudu ani lhát. Taky by moje asistentka mohla zavolat manželce výsledky jako z kliniky… Nebude to už moc?
Za tři dny jsem přijel domů z práce a Linda už na mne čekala v předsíni. S kufrem.
„Jedeš k tetě?“ zeptal jsem se.
„Ne. Ty jedeš. Ale kam, to nevím.“
„Co se děje?“
„Volala tvoje asistentka. Že prý seš samec a máš super plavce.“
Marně pátrám v paměti, že bych dal své asistentce podobné instrukce: „Jak to? Co je to za blbost?“
„Říkala, že je těhotná. S tebou. Takže na výsledky spermiogramu už čekat nemusíme. Měl jsi pravdu - seš samec."
Kam dál?
Dvě čárkyPřivedu si dárek
Jděte ji převlíct!
Vyznání pro manželku
Já nechci děti!
Řekni to zrcadlu
