Sedíme s Markem u kavárenského stolku. Právě mne požádal o ruku a jako bonus přidal své přání mít děti. Nejlépe hned, a pokud by si mohl vybrat, tak tři.
Odmítla jsem – ne jeho, ale ty děti. Marek by asi nemohl vypadat více v šoku.
„Myslíš to vážně?“ zeptal se znovu.
„Ano, myslím. A nevidím na tom nic špatného,“ dívám se mu zpříma do očí.
„Ale, vždyť kvůli tomu jsme tady na světě. Kvůli tomu žijeme. Děti jsou to nejpřirozenější, co existuje. Všechny ženský chtějí mít děti!“ vychrlí na mne.„No, a já nechci.“ Odmlčím se a pak přidám vysvětlení: „Není to fér. Vy muži si klidně chodíte dál do práce a všechno je na nás – ženách. A já chci dělat práci, která mne baví, chci cestovat, chodit do kina, do divadla, malovat, číst si knihy…. A ne mít strie, být utahaná, nevyspalá, dívat se jak někdo sedí v práci za mým stolem a dělá kariéru místo mne…“
„Kariéru? Jakou kariéru? Máš v oddělení sotva deset lidí a vlastně si v práci hrajete,“ odfrkl opovržlivě, jako by to, že jsem vydupala celé oddělení z ničeho a máme obrat v desítkách milionů, nebylo nic hodného pozornosti.
„Ano, kariéru,“ odvětila jsem. „Když teď odejdu z práce na mateřskou, tak o tuhle práci přijdu. Budu muset začít od začátku. Navíc do jiného zaměstnání mne nebudou chtít vzít, protože budu mít děti, o které se budu muset starat. Až do přechodu mne šéfové budou považovat za rizikovou, protože bych mohla chtít další děti, a žádné povýšení už mne nečeká.“
„To nemůžeš myslet vážně, takhle to přece není,“ oponuje Marek.
„Myslíš? Chceš si to vyměnit?“ vyzvu jej.
„Vyměnit? Jak to myslíš vyměnit? Já přece nemůžu rodit.“
„To vím, ale být doma na mateřské můžeš. Takže budeme mít děti, když zůstaneš doma na mateřské ty,“ odvětím a vyzývavě se na Marka dívám.
„Ses úplně zbláznila!“
„A proč? Dneska už to přeci jde. A děti chceš. Alespoň jsi to říkal. Tak proč bys nemohl zůstat doma, aby ses o ně staral?“ dívám se na jeho zamítavý výraz v obličeji a je mi jasné, že to s tou údajnou rovností pohlaví nebude tak horké. Žena patří za sporák a k dětem. Ambice a touha cestovat nejsou vítány.
Marek vypadá jako, že o mé otázce přemýšlí, i když na jeho tváři je již teď vidět odmítnutí.
„Tak co, zůstaneš doma s našima dětma, které tolik chceš?“ ptám se, i když odpověď znám.
„A ty si jako myslíš, že by na mne v práci počkali? Dostal bych padáka, holčičko!“ rozčílený Marek se zvedá, hází na stůl bankovku a bez ohlédnutí odchází. Patrně hledat ženu – matku. Přeju mu štěstí. Miluju ho. Proč jsme o dětech nemluvili dřív? Anebo jsme prostě oba neposlouchali, co chce ten druhý?
xxxxx
Dialog jsem napsala na kurzu tvůrčího psaní. V dobách, kdy jsem ještě byla studentkou, a ne lektorkou. Teď už bych to na kurzu nestihla;)
Dialog jsem napsala na kurzu tvůrčího psaní. V dobách, kdy jsem ještě byla studentkou, a ne lektorkou. Teď už bych to na kurzu nestihla;)
Každopádně práce vzbudila velkou diskusi mezi účastníky. Muži a ženy to viděli zcela rozdílně. A o tom to je. Ano, když ženy nebudou rodit, vymřeme, a tohle není řešení. Možná je na čase, pomoci ženám, aby mohly mít děti, kariéru i vše ostatní. Věřím, že tam míříme. Pomalu, ale jistě.;)
