Skutečnost nemohla Petra více překvapit. Kde je ten sexappeal, který si pamatoval? Kde je oblak parfému a oblečení z nejnovější kolekce z jejího oblíbeného obchodu? Vždyť nemá ani make-up! Stojí tu s ošoupanou kabelkou, v beztvarém oblečení, v botách bez podpatků. Jak hluboko může krásná žena klesnout, když odejde z businessu…
"Můžu se posadit, pane řediteli?" usmála se. Ten úsměv poznával – pořád mu připadal plný humoru a dvojsmyslů.
"Promiň, jistě, sedni si." Vstal ze židle, obešel stůl a podal jí ruku: "Dlouho jsme se neviděli."
Přestože z dřívější oslnivé krásky nezbylo téměř nic, zjistil, že ji touží obejmout. Pevně obejmout a už ji nikdy nepustit. Cítil z ní nesmírný klid, jakési kouzlo, které ho přitahovalo jako ostrov trosečníka. Neuměl si to vysvětlit. On přece cizí lidi nikdy neobjímá. Dokonce opovrhuje těmi, kteří se na meetinzích teatrálně poplácávají po zádech a ukazují, jací jsou velcí kámoši. Petr se vzpamatoval rychle se vrátil do bezpečí za svým stolem:
"Co tě k nám přivádí? Hledáš práci? Myslel jsem, že už jsi z oboru...," Petr se snaží být profesionální.
„Nehledám práci – jsem tady kvůli tobě. Potřebuješ mě!“ Nemohla ho více překvapit. Zrudl. Nemohla přece poznat na co myslí…?
Měl chuť vykřiknout: Nepotřebuju! Já nikoho nepotřebuju! Jsem velkej chlap a ženskou můžu mít kdykoliv si vzpomenu. A hezčí! S takovýmhle strašidlem bych se nemohl nikde ani ukázat. Ale neřekl to a zůstal ve své roli:
"To je nějaký omyl, ne? Mám tu plné oddělení stavařů. Proč bych volal někomu, kdo dnes už ani nepozná Poriment od Anhymentu?"
Vyslala k němu vědoucí úsměv plný schovívavosti. Upřela na něj své zelené oči a jen se dívala. Upřeně, laskavě.
„Myslíš, že je to důležité? Poznat Poriment od Anhymentu? Myslela jsem, že na lité podlahy se používá obojí…A Anhyment je mnohem jemnější, takže bych se, myslím, nespletla.“ Zase ten úsměv.
Sakra! Není tak úplně mimo. Proč jí vlastně nechci dát práci? Protože bych se znovu zamiloval? Blbost! Jsem přece dál!
„Myslím, že vedeme zbytečné řeči. Ne, že bych tě tu nerad viděl, ale mám za chvíli schůzku a ty jsi mi ještě ani neřekla, proč jsi tady? Potřebuješ peníze?“
Cítil se pod jejím pohledem nahý, jako by mu četla v myšlenkách – řádek po řádku. Uhnul očima. Sakra! To ho kouč nepochválí. Cvičili to tak dlouho! Ředitel nikdy nesmí přerušit oční kontakt jako první. Je to jako souboj. I když tenhle případ se jistě nepočítá - odolávání třetímu oku čarodějnic netrénovali. Petr se poprvé usměje. Nazvat Světlanu čarodějnicí by si nahlas nedovolil. I když se vždycky zabývala podivnými praktikami, kterým nerozuměl, a ani nechtěl. Jestli do toho nemá znovu spadnout, potřebuje získat čas:
„Jestli hledáš práci, odvedu tě na personální. Určitě něco najdeme. I když ne na šéfovské pozici. Po těch letech… Ale to ti nemusím vysvětlovat. Viď?“
Sem se asi zbláznil, ne? Co tu budu dělat s podivínkou, která věří na duchy? Kdo by si od ní nechal dozorovat stavbu? Sakra!
"Opakuji, že nehledám práci. Jsem tu kvůli tobě. TY něco potřebuješ ode mne.“
Začala se zvedat: „Asi ještě není ten správný čas. Půjdu. Nechám ti tu tohle,“ položila na stůl bílý plátěný sáček.
Ještě než se stačil zeptat, co v sáčku je, ozvalo se zaklepání a vstoupila asistentka.
"Pane řediteli, je tady pan Kringer"
"Minutku, hned jsme hotovi."
„Kdo je pan Kringer?“ zeptala se.
„To ti nemůžu říct,“ promluvil hlasem, který by odehnal hmyz ze sebešťavnatějšího ovoce.
„Volal jsi mne…“
„Nech toho s těma blbostma. Nevolal jsem tě. Jak říkám, mám firmu plnou odborníků a zvládám to výborně. Rád jsem tě viděl,“ potřásl jí rukou, ale myšlenkami už byl někde jinde.
Nevšiml si, jak se zarazila, když viděla jeho hosta – pana Kringera. Neviděl, jak na něj mává, že mu musí ještě něco říci. Zavřel dveře a uvítal se se svým novým obchodním partnerem. Ještě pár dní a stanou se z nich společníci. Nikdo v této zemi nebude mít větší stavební firmu než oni dva dohromady. Sen se stane realitou.
Do večera už si na Světlanu nevzpomněl. Až večer, když ukládal sáček do tašky. Neodolal a otevřel ho. Vůně bylinek zaštípala v nose a chvíli měl pocit, že je zase malý kluk na babiččině půdě plné svázaných kytic, které se suší na trámech.
Malá cedulka vložená na vrchu pytlíku obsahovala krátký návod, jak uvařit nálev a rukou napsaný text: Světlana R. – bylinky pro spaní. Znovu vdechl vůni. Ocenil, že tam není levandule, kterou nesnáší. Náhoda? Nebo si to Světlana pamatuje? Bylo mu v tu chvíli tak hezky. S tou vůní a vzpomínkou na společnou dovolenou, kdy si na venkově zuli boty a běhali spolu bosí v trávě. Světlana si dala květinu za ucho. Vypadala tak jinak než v kanceláři. Už je to dávno… Zavázal sáček a vložil ho do tašky. Ještě vypne počítač a půjde domů. Třeba si uvaří i ten čaj. Bylo by fajn po dlouhé době se zase vyspat.
Petr se naklonil nad počítač. Ani se neposadil. Jenže při vypínání pošty si všiml emailu od Světlany. Co mu může chtít? Že by se konečně dozvěděl, proč přišla? Zajímá ho to vůbec?
Email byl stručný. Vlastně obsahoval jen odkaz. Přemohla ho zvědavost a klikl na řádek plný zmatených znaků. Jestli si zaviruje počítač, tak ji roztrhne jak hada. Jestli ji ještě někdy uvidí.
To, co spatřil, vlastně vůbec vidět nechtěl. Fotografie a na nich jeho budoucí partner částečně nebo zcela nahý v nejrůznějších pozicích s Asiatkami. Některé vypadaly jako desetileté děti. U některých si nebyl zcela jistý, zda jsou to ženy nebo mladí chlapci. Petrovi se zvedl žaludek. To není možné! To musí být nějaká fotomontáž! Pan Kringer je tak seriózní muž.
Otevřel tašku a vylovil telefon. Tohle mu musí Světlana vysvětlit! Nemohl najít její číslo, třásly se mu ruce rozčilením. Telefon zvonil nekonečně dlouho, když to konečně zvedla, ozvalo se místo pozdravu: „Viděl jsi to?“
„Viděl…Kde jsi k tomu přišla? To je nějaká blbost, ne?“
„Není to blbost. Mám toho víc. A taky má dost dluhů v Rusku. Ale tomu já tak nerozumím. Říkala jsem si, že obrázky budou názornější.“
„Světlano, já s ním fúzuju a ty mi teď říkáš, že má spoustu dluhů v Rusku? Co čekáš, že teď budu dělat? Jak jsi na to vůbec přišla? Mý lidi ho přece prověřovali.“
„Když ti řeknu, že jsem u něj viděla moc špatnou auru, proto jsem se zeptala karet a kyvadla, tak mi stejně nebudeš věřit.“
Petr si sedl na židli a dal si hlavu do dlaní. Připadala mu hrozně těžká: „A to ti jako karty ukázaly tyhle obrázky, jo?“
„To ne, ale když víš, co máš hledat, stačí mít kamaráda, co se umí dostat do počítače někoho jiného.“
„Takže ty jsi na základě nějakýho posranýho dojmu z aury, přišla na to, že je na mladý Asiatky a pak jsi brnkla kamarádovi hackerovi, který ti to ověřil? Si děláš prdel?!“
„Nekřič na mě! Já za to nemůžu. Navíc to jsou Asiati s šulínama, a ne holky. To bys mohl už poznat, ale jinak máš celkem pravdu… Říkala jsem ti, že jsi mne volal, že potřebuješ pomoct.“
„Dej mi chvilku, potřebuju se vzpamatovat.“ Petr se napřímí na své židli a chvíli prsty vyťukává neznámý rytmus do desky stolu. Dochází mu, že mu právě sebrala jeho sen o největší stavební firmě v zemi. Ale taky díky ní nepřišel o svoji firmu. Až se tohle provalí, tak už si Kringer neškrtne. Veřejnost ho sežere zaživa.
„Můžeš mi poslat ty jeho dluhy v Rusku? Nerad bych na poradě pouštěl porno.“
„Můžu. Ale jsou to nudný tabulky. Veselejší byly ty výhružné emaily od věřitelů.“
„Nevěděl, jsem, že jsi takhle škodolibá. Jak se to slučuje s tvou karmou?“ Petr moc netuší, co to vlastně karma je, ale právě mu to slovo vyplavalo v mysli a za ním ještě bláznivý nápad:
„Světlano…, a ty bys uměla takhle prověřit kohokoliv?“
„Hmm…tak čistě teoreticky. Když ho uvidím.., tak uměla. Z fotografie auru číst bohužel neumím.“
Neodolal otázce: „A to, že nemůžu spát, jsi taky vyčetla z aury?“
„Ne,“ zase ten smích: „Máš kruhy pod očima. I když se je snažíš maskovat…“
Víc slyšet nepotřeboval. V minutě se rozhodl pro nejbláznivější věc ve svém životě:
„Světlano, zcela neteoreticky - měla bys zájem o práci v jedný renomovaný stavební firmě jako, jako…řekněme…, privátní poradce ředitele?“
„Petře, a seš si jistý, že chceš prověřovat své potenciální partnery zrovna takhle? Když tomu navíc nevěříš? Přece jsi říkal, že máš své poradce..“
„Všechny je vyhodím. Na nic nepřišli. I když…, i já se nechal ošálit drahým kvádrem, sliby, falešnými zprávami a jeho dary na charitu. Hnal jsem se za svým a nechtěl vidět žádné překážky. Jen ty jsi poznala, co je ten chlap zač. Navíc, máš odstup a tu..., no, tu ženskou intuici a obávám se, že i něco navíc, co neumím a asi ani nechci pojmenovat… Vezmeš to?“
„Tak to nevím, budu se muset zeptat kyvadla a karet, jestli na mne taky nešiješ nějakou boudu,“ Petr slyší, jak se Světlana směje, „Neumím si představit, že bys všechno svěřil do rukou nějaký podivný šarlatánce...“
"Já už si to představit umím...," odvětí Petr a jde si uvařit Světlanin čaj pro spaní.
Kam dál?
Kdo je větší magor?Tenhle život máš za odměnu
Dneska mám dračí
Jsem přece tlustá
Povinný relax
