Teď si sbalí kufr, a bůh ví, co ještě, a odstěhuje se. Alespoň myslím. Třeba sbalí kufr mně. Ještě jsme nemluvili o detailech... Ale je to vůbec důležité? Když končí něco, co trvalo 25 let jako naše manželství? Všechno je ze dne na den jinak – veškeré plány ode dneška až do důchodu, který měl být jednou společný. Zrekonstruovaný dům, cestování, plavání v mořích světa, čtení knih, ochutnávání cizích jídel, rozmazlování vnoučat. Měli jsme to naplánované – všechno - společně.
Očima jsem vyhledala sportovní tašku na zemi před zrcadlovou skříní ve společné ložnici. Usměju se. Je tam jen pár věcí - osuška, plavky, oblíbený sprchový gel, krém a gumička do vlasů. Tohle na oslavu potřebovat nebudu… Popravdě – mám totiž na dnešek jiný program. Od včerejšího večera.
Honza byl už dlouho v nepohodě. Myslela jsem, že „jen“ prožívá krizi středního věku. Představovala jsem si ji jako chřipku s těžkým průběhem a věřila, že to spolu zvládneme. Ne, že by mi dával moc šancí. Většinu času trávil v práci, a když už přišel domů, střílel po mně a po dětech slova jak otrávené šípy. Když jsem se ptala, co se děje, neodpovídal. Až včera.
Přišel s tím, že si chce společně sednout a "něco" probrat. Měla jsem radost. Konečně se hnou ledy. Celá rozradostněná jsem pro nás dva udělala malou soukromou předoslavu kulatin. Připravila jsem tác jeho oblíbených jednohubek, vychladila šampaňské, nalíčila se a oblékla si sexy šaty. Byla jsem trochu nervózní, co asi chce, ale jinak natěšená jako malé dítě před rodinným kinem.
Nezačalo to dobře. Přišel pozdě. Díval se překvapeně na tu nachystanou hostinu i a na mne. Mělo mi to dojít už, když odmítl otevřít šampus. Že prý až potom. Sedl si proti mně a vzal mne za ruku: „Mám tě rád, Evo a nechci ti ublížit.“
„Jak ublížit? Vím, že nejsi poslední dobou v pohodě, ale já tě miluju a zvládneme to,“ utěšuji ho. Honza se ale dívá odmítavě. Tohle nechtěl slyšet. Asi nechtěl mluvit zrovna o tomhle. Tak co to může být? Byla jsem jak hluchá, slepá.
„Myslíš tu oslavu zítra?“ zkouším. Když nereaguje, dodám: „To také zvládneme. Zvládli jsme už horší věci než hordu hladových hostů,“ směju se.
„Ne, nejde o tu oslavu.“ Honza se dívá na své boty. „I když tak trochu vlastně jde i oni...,“ odmlčí se, a pak se odhodlá: „Chci se nechat rozvést,“ Honza zvedne hlavu a čeká.
„Rozvést?!“ Vytrhávám mu ruku: „Proč se chceš rozvést?“
„Někoho mám a chci být s ní.“ Pokrčí rameny: „Neplánoval jsem to. Zamiloval jsem se. Pochop to…“
Jsem v šoku. Běží mi hlavou spousta věcí najednou. Jak to řekneme dětem? Jsou už skoro dospělé, ale stejně…. Kde teď budu s dětmi žít? Zítra je ta oslava, jak si myslí, že se budu zítra tvářit? Sakra! Proč řeším nějakou oslavu, když mi tu manžel říká, že má někoho jiného? Možná proto, že se poslední měsíc nezabývám skoro ničím jiným než pozvánkami, chlebíčky, zákusky, dorty, hudbou, nádobím a dalšími věcmi ohledně oslavy. Všechno mělo být perfektní. Byl to můj dárek pro něj…
„Proč mi to říkáš zrovna dneska? Myslíš, že teď můžu začít obvolávat všechny hosty a rušit občerstvení? Na to je trochu pozdě…“„Já nechci, abys to rušila. Těšili jsme se na oslavu, tak bude oslava.“
Jsem v šoku: „Ty si vážně myslíš, že mám chuť slavit, po tom, co jsi mi teď řekl?“ Lapám po dechu a cítím, jak se mi slzy hrnou z očí a koulejí se mi po tvářích. Manžel vypadá překvapeně: „Musíme slavit. Zítra přijde Jaruška. Koupil jsem jí šaty..,“ zarazí se. „Chci vás představit. Je to pro mne, vlastně pro nás dva, důležité.“
„Nás? Od kdy oni tvoří to „nás“, co mi tu teď chce předvádět?
„Ona přijde k nám? Sem? Na oslavu? Mezi naše děti a příbuzné?“
„Evi, ty to nechápeš. Já s ní chci žít. Ona je má nová příležitost. Můj dárek. Kdy jindy ji všem ukázat?“
Dívám se na toho cizince na židli přede mnou. Najednou se stydím za své sexy šaty, jednohubky a šampaňské. Stydím se za to, že jsem chtěla svést vlastního manžela. Má jinou ženu a já to nepoznala. Musel mi to říci. Teď ji chce pozvat k nám domů a ponížit mne tak přede všemi příbuznými. Jsem blbá! Blbá a naivní matka jeho dvou dětí. Do prdele, co budu dělat? Přece se té frašky nezúčastním. Mám nějakou hrdost!
„Kolik jí je?“ ucedím, i když téměř jistě vím, že znám odpověď.
„Dvacet šest,“ odpoví manžel.
„Jasně…. Ještě řekni, že je blond..“
“Ne, není. Ale má světlejší vlasy než ty. A dlouhý.“ Manžel vypadá hrdě.
Mám ho zabít a pak strávit dlouhá léta ve vězení? Mám zabít sebe, za to, že jsem nic nepoznala a nezabránila tomu? Kašlu na něj! Když pro něj společná léta nic neznamenají. Nejsem čarodějka, abych se omladila na dvacet šest. Zvedám se ze židle, beru tác s jeho oblíbenými jednohubkami a sypu mu je na hlavu a na jeho novou košili, kterou jsem mu nekupovala. Jak to, že jsem si jí dříve nevšimla? Má ji snad poprvé?
„Jdi si za Jaruškou…, ty, ty… hajzle!“ Odcházím. Šampaňské si beru s sebou. Zítra půjdu do vířivky, nechám se namasírovat a dát si masku. Ten jeho velký den si pěkně užiju! Když budou chtít, vezmu dceru a syna s sebou. Ať se o hosty postará Jaruška! Nakonec je mi tak trochu líto, že ji neuvidím. Představuji si, jak řeší všechno-alergii manželovy tety a alkoholismus tchána.
I když možná, že z milující náruče se to všechno zvládá lépe. Nevím.... Já už si to nepamatuju...
Kdyby vám chybělo pokračování, tak jsem ho na přání čtenářů, dopsala.-)) Povídka se jmenuje Jděte ji převlíct! Stačí kliknout;)
