Byla jsem v šoku. Vysypala jsem mu plný tác jednohubek na košili v marné iluzi chvilkového vzdoru a řekla si, že se na všechno můžu vykašlat a půjdu raději do vířivky. Moc dlouho mi to ale nevydrželo. Dnes tu zase stojím jako ta vzorná ženuška a zářně reprezentuji pana podnikatele.
Jaruška, jak se ta jeho hvězda jmenuje, je mnohem mladší model, než jsem já. Představuji si ji jako éterické stvoření, minimálně s trojkama, bez jakéhokoliv vlivu gravitace či dvou těhotenství.
Nikdy jsem ji neviděla, jen manžel mi večer hrdě vyprávěl, že má dlouhé vlasy, světlejší než já (jak jinak) a věk tak nízký, že by mohla být naše dcera. Fuj! Je mi špatně už při té myšlence. Nesmím však vynechat to nejdůležitější - můj manžel Honza ji údajně miluje a se mnou se chce rozvést. Dnes večer to oznámí všem hostům. Jaruška přijde jako jedna z mnoha a než oslava skončí, bude z ní nová paní tohoto domu.
Pořád ještě nevím, jaká role bude pak určena mně. Jestli mě hosté vypískají nebo mne budou litovat. I když, co je horší?
Pořád dokola si kladu otázku, proč jsem tady a organizuji mu padesátiny, když bych se na to měla vykašlat... Moc mne toho nenapadá. Kromě toho, že jsem blbá, jak už jsem říkala. Možná je to ta má zodpovědnost, nechuť nedokončit, co jsem začala, anebo nedostatek fantazie – neuměla jsem si představit, jak by to jeho koťátko dokázalo zkoordinovat oslavu pro tolik lidí. Když já jsem na organizaci potřebovala více než měsíc. Jestli mám odejít z manželova života, tak hrdě a s pocitem, že jsem to zvládla. Nebudu utíkat před nějakou Jaruškou.
"Dobrý večer, vítáme vás. Máme radost, že jste dorazili." opakuji již po dvacáté a vím, že to dnes ještě řeknu mnohokrát.
Vždycky to tak bylo. Jen u dveří se mnou stával Honza, a ne ten cizinec, co je po mém boku teď. Když bylo dříve vítání moc dlouhé, bavila jsem se představou, že až hosté odejdou, Honza nám nalije sklenku koňaku, který budu opatrně převalovat v dlani ve velké sklence na nožičce a pomalounku upíjet. On mi zatím bude masírovat chodidla celá rozbolavělá z vysokých podpatků.
Tak před patnácti lety to bývala realita. Často jsme si pak povídali, co se vydařilo, a co ne, a občas se u toho hlasitě smáli. Zdá se mi to jako věčnost. Skončilo to, když založil vlastní firmu. Na povídání už mu nezbyl čas. Trávil ho jen se svými partnery. Teď jsme tu každý zvlášť. Honza vyhlíží jinou ženu a ani se to přede mnou nenamáhá tajit. Vypadá jako vlčák nedočkavě čekající páníčkův aportíček.
"Evičko, vypadá to tu nádherně! Ty jsi tak šikovná, jak to dokážeš všechno zorganizovat!..." Jasmína - sestra mého manžela, se rozhlíží po nazdobené zahradě a v rozporu s tím, co říká, nesouhlasně krčí nos. Kdybych uměla číst myšlenky, slyšela bych patrně něco jiného: „To se ti to dělají večírky, když to Honza platí. To bych taky uměla. A líp! Zavolat si na všechno firmu a pak se tu natřásat v drahých šatech a sklízet pochvaly. Kdybys radši sama upekla a uvařila. Chudák Honza. Proč jen si tě jen bral?"
Ve skutečnosti Jasmína mlčí a jen se neupřímně usmívá. Ta mi teda chybět nebude. Říkám si, a kdo z těhle lidí, bude? Ani nevím. Honzova maminka s vlídným humorem, jeho otec..? Možná.
Z rozjímání mne vyruší další příchozí. Jsou to naše děti. Přijeli z vysoké školy až dnes. Bohužel ještě netuší, co se chystá. Nechtěla jsem jim to říkat do telefonu.
„To jsem ráda, že už jste tady. Musím si s vámi hned promluvit. Pojďte se mnou nahoru.“ Asi vypadám trochu vyplašeně, protože mne sledují s údivem v očích: „Mami, co se děje? Jasně, že jsme tady. Vždyť táta má dneska tu velkou slávu, co jsi ji tak dlouho připravovala.“ směje se Veronika a Pavel se k ní přidává.
„Pojďte stranou. Musím vám něco říct,“ opakuji a stále se tvářím vážně.
„Jasně, mami. Jde o nějaké narozeninové překvápko?“
Chudinky netuší, že „překvapení“ má naopak tatínek pro nás. Musím jim to objasnit dříve, než se tu Jaruška objeví. Chtěla jsem to po Honzovi, ale řekl mi, že to oznámí všem najednou a nebude s tím dělat okolky ani před dětmi. Pokud mohu soudit, láska musí mít velice zatemňovací účinky na mozek.
„Tak, co se děje, mami?“ ptá se syn Pavel a je vidět, že se mnou nemá moc trpělivosti. Veronika se po něm s úkosem podívala a ke mně vysílá povzbuzující úsměv.
„Něco se nepovedlo, mami? Potřebuješ pomoct?“
„I tak by se to dalo říci..,“ jde mi to ztuha, „ale nejde o dárek. I když, jak se to vezme..“ Slyším se, jak plácám a nevím, jak z toho. V tom se ozve dlouhé radostné zatroubení před domem. Pavel je v minutě u okna a dívá se ven: „Mami, ty jsi tátovi objednala striptérku? Ty si hustá! To bych do tebe nikdy neřekl.“ Na nic nečeká a vyběhne ven z pokoje.
Jdu se podívat k oknu. Venku stojí malé kabrio a právě z něj vystupuje asi nejprsatější stvoření, jaké jsem kdy viděla. Dlouhé blond vlasy až do pasu a na sobě jen lesklou minisukni, kozačky a jakýsi vršek od halenky spoře zakrývající dva balónky na hrudníku. Jaruška! Průšvih! Děti ještě nic neví! Ale venku mezi hosty jim to vyprávět nemůžu. Co budu dělat? Zmateně se rozhlížím, jestli mne něco nenapadne. Oči mi padly na barová dvířka. Panáka! Potřebuju panáka! I když po včerejšku a tom šampaňském…? To zvládnu! Dnešní oslavu bez dopingu nedám.
V rámci přemýšlení jsem vypila skleničky hned dvě. Což nikdy nedělám, zvlášť před večeří. Vycházím na chodbu, odhodlaná odchytit děti na zahradě a znovu je přimět k rozhovoru. Když míjím pracovnu, slyším rozrušené hlasy. Jeden patří manželovi a druhý mladé ženě:
„Tak ty jim to neřekneš?!“ žena je evidentně rozčílená.
„Jak ses mohla takhle obléci? Syn si myslel, že jsi striptérka! Proč na sobě nemáš ty šaty, co jsem ti koupil?“
„Připadaly mi strašně usedlý.. Přece mi nebudeš mluvit do toho, jak se mám oblékat?“
„To teda budu, když takhle přijdeš mezi mé hosty.. Je tu i velvyslanec. Sakra!“
„A já jsem jako kdo? Já nejsem tvůj host? Myslela jsem, že ano, a dokonce ten nejdůležitější!“
Slyším, jak Jaruška nabírá. Předpokládám, že pláče. Hlasy přešly v šepot. Není nic slyšet.
Nevím, co mne to napadlo. Asi to bude těma panákama, co mne na chvíli učinily mnohem odvážnější. Prostě jsem šla ke dveřím, krátce zaklepala a vešla do pracovny svého manžela. Stál tam v objetí s tím svým dlouhovlasým lesklým zázrakem. Škodolibě jsem si všimla, že Jaruška má pěknou prdel. Manžel mne postřehl až ve chvíli, kdy jsem se ušklíbla.
„Evo, co tu děláš?“
„Vypadá to, že máte problém,“ ukazuji na Jarušku, jejíž oblečení, v kontrastu k mým večerním šatům a značkovému obleku mého manžela, vypadá ještě více nepatřičně než venku. Snadno byste si ji spletli s hipísačkou, co přijela tatínka pumpnout o peníze před odjezdem na koncert oblíbené skupiny.
„Co je vám do toho?“ vyprskne na mne Jaruška.
„To je moje žena, Jaruško. Evo, tohle je Jaruška,“ Honza si hrdě přitáhl Jarušku ke svému boku.
„Těším mě,“ podala jsem jí ruku. Nebylo to upřímné, ale udělala a řekla jsem to už tolikrát, že se z toho stala rutina. Jaruška na mne kouká dost překvapeně a po krátkém zaváhání mi ruku také podá. Její stisk je měkký a vlhký. Tak tímhle mne chce manžel nahradit…? Kdo chce kam,….
„Potřebujeme šaty. Evo, můžeš to zařídit?“ manžel se na mne dívá jako na člověka, pro kterého nebyl nikdy problém vyřešit cokoliv. „Nemůžeš jí třeba půjčit něco od sebe?“
„Ty ses zbláznil!“ zaznělo dvouhlasně ode mne i od Jarušky, jako bychom to měly nacvičené.
„Proč?“ máš plnou šatnu vhodného oblečení.
„Možná sis toho nevšiml, ale Jaruška má poněkud objemnější hrudník a i jiné partie. Do mého oblečení se nevejde.“
Manžel se dívá chvíli na má prsa, jako by je viděl poprvé v životě: „Tak jí vyber něco volnějšího.“
„Já si to neoblíknu! Nikdy!“ zařvala Jaruška, „K tomu mě nedonutíte!“
„Jaruško, ale v tomhle tě opravdu nemohu představit jako svou budoucí …“
„Mami! Co to má znamenat? Kdo to je?“ Pavel s Veronikou se nahrnuli do dveří otcovy pracovny s očima navrch hlavy.
„To se zeptejte tatínka..,“ odvětím a zadívám se na manžela, který po příchodu potomků, od Jarušky poněkud odskočil. Všichni v místnosti se dívají na Honzu a čekají na jeho odpověď. Poznávám, jak je nervózní. Jedna věc je odhodlání a druhá realita v praxi…
„Tak já tatínkovi trochu pomůžu,“ začnu, „tohle je Jaruška – tatínkova nová kamarádka.“
„Kamarádka?“ zaječí Jaruška a bouchne do Honzy pěstičkou, „Kamarádka?!! Honzo, tak řekni něco!“
Honza mlčí. Jaruška naštvaně vykročí ke dveřím.
„No tak, Jaruško, tak se přece nerozčiluj!“ manžel ji chytá za obě ruce a drží je. „Jaruška není žádná kamarádka, je to moje přítelkyně.“ Dívá se na rozzlobenou dívku a sleduje, jak ji ohromí jeho odvážná reakce.
Tu však jeho „chrabrost“ nijak neoslnila: „Já nejsem žádná kamarádka ani přítelkyně. Říkal jsi, že si mě vezmeš!“
V místnosti se vytvořilo paralyzující ticho, jakoby tam někdo hodil odjištěný granát a všichni v transu čekali, neschopní se pohnout, ani vykřiknout, až se ozve zničující výbuch.
„Táta už ženatý ale je!“
„S mámou!“ Děti nic nechápou.
„Tati, to nemyslíš vážně!“
„Ještě včera to vážně myslel!“ ječí Jaruška.
„Myslím, že to není vhodná doba ani místo pro hádky. Máme dům plný vážených hostů. Sežeňte jí něco vhodného na sebe a pak přijďte dolů.“ Manžel se proměnil na toho cynického výkonného podnikatele, kterého znám z jeho firmy, večírků s obchodními partnery a poslední dobou i z domova. Nechal nás tu překvapené stát a odešel středem.
„Verunko, mohla bys jí půjčit ty světle modré šaty se stříbrnou výšivkou? Jsou volnější, myslí, že by jí mohli padnout. V nejhorším můžeme zavolat do Salonu Anita, určitě tam budou mít něco vhodného..“
„To nemyslíte vážně? Jak si to můžete nechat líbit? Copak nevidíte, jak vás ponížil?“ protestuje nečekaně Jaruška.
„A vás ne?“ uculím se, ale vím, že má pravdu.
„Ne! Protože já si to nenechám líbit. Za tohle mi teda žádnej chlap, ani ten s barákem, nestojí. Jedu na jinej večírek! Někam, kde to žije a kde se jim budou líbit moje šaty. Vy si to tady užijte s těma snobama!“
Jaruška třískla s dveřmi a s naprosto nepřeslechnutelným dusotem seběhla dřevěné schody do haly. Děti vyběhly za ní, možná, aby se přesvědčily, že ta žena zmizí z našeho života, nebo aby se také vydaly na jiný večírek. Nedivila bych se.
Stavila jsem se v koupelně. Upravila se a s naučeným výrazem ve tváři vyšla mezi naše hosty. Zkontrolovala jsem catering, sklo i personál. Vše s profesionálním úsměvem letušky v první třídě.
„Ti utekl hlavní bod programu ne?“ ušklíbla se na mne Jasmína, „Ale jdeš do sebe, švagrová. Nikdy by mne nenapadlo, že bráškovi objednáš na oslavu striptérku.“
Neposlouchala jsem ji. Šla jsem za svým manželem, abych mu řekla, že jeho blonďatý střed vesmíru vzal roha. Vyslechl, co jsem mu zašeptala diskrétně do ucha. Kývnul hlavou, nehnul ani brvou a cynicky pronesl:
„Škoda. Výborně byste se doplňovaly. Ty jsi profík, ona kočka..“
Víc už toho nedořekl. Za přítomnosti velvyslance a jeho paní, kolegů z firmy, potenciálních obchodních partnerů i našich příbuzných, jsem manželovi dala svou první ránu pěstí v životě. Šla do ní taková energie z ponížení, vzteku a nahromaděné zlosti, že upadl a cestou k zemi shodil tác svých oblíbených jednohubek. Překročila jsem ho s důstojností anglické královny a beze slova si šla sbalit kufry.
